O budování pravoslavného chrámu v Přerově
Chrám je centrem náboženského života každého pravoslavného společenství. Když se na konci 20. let 20. století z původních expozitur České náboženské obce pravoslavné stávaly církevní obce, bylo nutné upevnit identitu takového společenství i takovým pevným bodem, jakým je chrám. Chrám samozřejmě plní úlohu liturgickou, ale též úlohu identifikačního bodu určitého společenství. Je jeho druhým domovem a též chloubou. Vymezuje jejich společenství vůči okolí, spojuje toto společenství a dává mu jistotu. To cítili i věřící nových církevních obcí, a tak snem každého církevního společenství bylo mít vlastní chrám. Získání pravoslavného chrámu v Přerově bylo složitým a namáhavým procesem, který však ukoval pevnost tohoto společenství. Píši zde příběh přerovských věřících, kteří se stejně jako většina církevních obcí snažili získat svůj vlastní chrám. Hlavní milníky toho¬to procesu se odehrávaly právě v období před 80, 70 a 60 lety.
První pokus
V Přerově se ve 20. letech pravoslavné bohoslužby konaly v aule měšťanské školy na Palackého ulici. Byl to stav víceméně provizorní a bylo jasné, že je potřeba zbudovat vlastní chrám. Od ukrajinského emigranta ing. Kollarda se přerovský duchovní Václav Čikl dozvěděl, že na Podkarpatské Rusi by byl k prodeji dřevěný chrám v obci Hlyňance u Činadijeva. Přerovští tedy nejprve požádali městskou radu v Přerově o po¬stavení dřevěného kostelíku v parku na Náměstí svobody. Žádost byla zamítnuta. Mezitím se zjistilo, že rozměry kostelíku jsou příliš malé, a tak otec Václav dostal za úkol zjistit, zda není výhodnější postavit nový dřevěný chrám z vlastních zdrojů. S inženýrem Kollardem pak otec Václav vytvořil propočty a plány. Nová žádost církevní obce ohledně chrámu na jiném místě na Šířavě byla městskou radou dokonce 2x zamítnuta. Tak skončila první část procesu snahy pravoslavných postavit si v Přerově chrám.
První chrám
Naštěstí na jaře roku 1931 nastala fáze druhá. Nová naděje svitla na jaře téhož roku při jednání s německými evangelíky o pronájmu jejich kostela za vlakovým nádražím. Na rozdíl od předchozího složitého procesu přišla ještě před podepsáním smlouvy již v polovině května kladná odpověď a povolení sloužit 24. května první bohoslužby. Ve svých denících líčí otec Václav radostnou atmosféru těch dní, kdy si lidé brali dovolenou, aby celý den mohli čistit a upravovat nový chrám. Všeobecné nadšení zachvátilo celou církevní obec.
„Sloužil jsem první liturgii v pronajatém evangelickém kostele za dráhou. Všichni lidé byli na chrám dychtivi. Na¬plnili jej do posledního místečka. Bylo přítomno mnoho cizích, jichž značná část stála venku pro nedostatek místa uvnitř. Pěvecký sbor zpíval velmi dobře, což působilo dobrým dojmem na přítomné… Lidé odcházeli s velkým uspokojením a nadšením.“ píše otec Václav ve svém deníku.
V chrámu byly provedeny potřebné opravy a byl upraven tak, aby vyhovoval základním liturgickým pravidlům. Během následujících let byl díky obětavosti některých rodin pořízen ikonostas, který dne 2.4.1933 vysvětil vladyka Gorazd. „Život církevní obce se získáním kaple a nadšením členů pozvedl,“ vzpomíná kronika přerovské církevní obce.
Druhý pokus
Na konci 30. let bylo potřeba znovu řešit problematiku chrámu. V Přerově se začalo usidlovat větší množství občanů německé národnosti a evangelická církev uvažovala o zrušení nájemní smlouvy uzavřené do roku 1940. A opět začaly problémy s hledáním vhodného místa.
V květnu 1939 zaslali pravoslavní přerovské městské radě a městskému zastupitelstvu dopis se žádostí o odprodej městského pozemku na stavbu pravoslavného chrámu na rohu parku na Náměstí svobody. Pravilo se v něm mimo jiné, že církevní obec hledala již stavební plochy pro stavbu svého chrámu na různých místech města, ale všude se vyskytly nějaké komplikace.
Podle usnesení farního shromáždění z 9. února 1941 byla za účelem získání peněz na stavbu chrámu organizována upisovací akce mezi příslušníky přerovské farnosti a filiálek v Kroměříži, Tovačově a Zlíně. Dne 20. února byl ustaven Stavební odbor pro projekt chrámu v Přerově a jeho předsedou byl zvolen prof. Josef Kulheim. Rozhodnu¬tím městské rady z 5. dubna 1941 byla zamítnutím „definitivně vyřízena otázka postupu pozemku pro stavbu zmíněného chrámu na náměstí Svobody“. Po tomto zamítnutí podala církevní obec poslední návrh na jediné zbývající místo na Novém nábřeží. Stavební odbor připravil stavební plány. Obětavého architekta našli v otci V. Kolomackém, který vypracoval ideové náčrtky stavby. Jak se dál vyvíjel tento těžký proces se mi nepodařilo zjistit. Patrně však byl ovlivněn zákazem staveb, vydaným v květnu 1941 a nakonec úplně přerušen zákazem pravoslavné církve a její následnou perzekucí v roce 1942.
Vlastní chrám
Po válce sloužili pravoslavní své bohoslužby až do roku 1953 opět v evangelické kapli za nádražím. Zároveň probíhala složitá jednání s náboženskou obcí židovskou ohledně budovy synagogy. Nakonec byla synagoga z rituálních důvodů prodána na konci roku 1950 předsedovi církevní obce P. Chrastinou, který ji církevní obci přenechal na počátku nového roku. Budova byla ještě několik let opravována a v prosinci 1953 vysvěcena na chrám sv. Cyrila a Metoděje.
Když si v duchu promítám celé toto martýrium jen ohledně získání místa pro chrám, uvědomuji si, jak složitý proces byl tento boj o získání chrámu, a všichni aktéři těchto událostí mají moji plnou úctu. O to více mne mrzí, když jsem se při mnohaletém procesu oprav tohoto těžce získaného chrámu setkal v názorech některých pravoslavných s jistým despektem k této budově, kvůli jejímu židovskému původu. Sám jsem si prošel složitým několikaletým procesem oprav, kdy pomohl stát, pomohlo město Přerov a pomohli místní katolíci. Nakonec byl chrám v roce 2002 vysvěcen vladykou Simeonem.
prot. Libor Raclavský
