Historie Pravoslavné církevní obce v Přerově
Přerovská pravoslavná církevní obec vznikla, podobně jako jiné pravoslavné církevní obce, z náboženské skupiny církve československé, jejíž činnost v Přerově počala v únoru roku 1921, a po roce došlo k jejímu schválení a ustavení. Prvním duchovním této skupiny byl František Šimek. Když v roce 1924 vrcholila krize mezi Farského radikálním směrem a biskupem Gorazdem, přikláněla se náboženská obec v Přerově k pravoslavné orientaci. Zásahem nadřízených církevních úřadů církve československé se náboženská obec přerovská rozdvojila. Na členské schůzi 15. září 1924 mělo být docíleno dohody o rozchodu obou směrů. Po bouřlivém průběhu schůze zveřejnil přípravný výbor pravoslavně orientovaných věřících prohlášení o odchodu z církve československé a část pravoslavně smýšlejících si založila svou církevní obec. Duchovní F. Šimek přes svou pravoslavnou orientaci do pravoslavné obce v Přerově nevstoupil a až v roce 1926 přijal nabídku biskupa Gorazda na práci v Synodní radě v Praze. Jeho životní osud byl podobný jako osud jeho kolegy otce Čikla. Za poskytování úkrytu nehlášeným osobám byl 3. června roku 1942 s manželkou Annou popraven v Brně.
K založení náboženské obce pravoslavné v Přerově došlo dne 16. září 1924. Za přípravným výborem se k pravoslaví přihlašovali další věřící v počtu asi 300 duší i se dvěma třetinami tehdejší rady starších. Skupina však přešla k pravoslaví bez duchovního, což mělo vliv na očekávané další přestupy, které se již neuskutečnily. Dne 28. října vykonal v Přerově otec Josef Rezek z Olomouce první pravoslavnou bohoslužbu. Na žádost Sboru starších v Přerově byl Synodální radou pověřen vyučováním náboženství 54 dětí otec Alois Václav Čikl, bývalý duchovní správce církve československé v Tovačově. Dne 24. listopadu roku 1924 přišel do Přerova a začal vyučovat náboženství. Dne 8. března 1925 sloužil po svém ustanovení otec Václav první slavnostní bohoslužbu.
Počátky přerovské pravoslavné církevní obce nebyly vůbec snadné. O těžkém postavení pravoslavných v počátcích se zmiňuje otec Čikl i ve svém referátu: „…Bylo nám třeba podnikati tuhé zápasy na všech stranách, neboť bylo všechno proti nám. Lidé věcí neznalí nás odsuzovali, ztratili jsme veškerou přízeň a byli ponecháni jen sami sobě. Diecesní rada církve československé v Olomouci zakázala nám vstup do kancelářské místnosti, přisvojila si veškeren inventář a nedovolila nám sloužiti ani bohoslužbu ve školní místnosti, která k tomu účelu byla propůjčena místní školní radou, právě tak jako byla propůjčena místnost kancelářská a tedy žádná ze jmenovaných místností nebyla majetkem církve československé. Tím se pravoslavná skupina dostala do velmi těžkého postavení. Stáli jsme zde s holýma rukama, všechno jsme ztratili, neměli se kde scházeti, neměli kde bohoslužby sloužiti, byli jsme tupeni a osočováni a veřejnost se k nám chovala až nepříznivě lhostejně...“
Přes všechny těžkosti se život obce začal pomalu rozbíhat. Náboženská obec se pozvolna upevnila, pořídila péčí otce duchovního všechny bohoslužebné potřeby, vznikl pěvecký sbor, zřídila též vzdělávací a zábavní spolek „Slovan“, loutkové divadélko, založila stavební odbor a snažila se též informovat veřejnost o pravoslaví veřejnými přednáškami. V září roku 1929 byl v Přerově jako jeden z prvních založen kroužek pravoslavné mládeže.
Pravoslavné bohoslužby v Přerově se zprvu odehrávaly v aule měšťanské školy na Palackého ulici. Byl to stav víceméně provizorní a bylo jasné, že je potřeba sehnat důstojnější prostory. Od ukrajinského emigranta ing. Kollarda se na počátku 30. let otec Václav dozvěděl, že na Podkarpatské Rusi by byl k prodeji dřevěný chrám. Nacházel se v obci Hlyňance u Činadijeva a mělo jej v patrnosti školské oddělení zemského úřadu v Užhorodě. Po propočtech bylo zjištěno, že kostelík je pro potřeby obce malý, a tak přikročili k plánu postavit si dřevěnou stavbu z vlastních zdrojů. Celá akce nakonec skončila na několikerém odmítnutí městských úřadů v Přerově.
Nová naděje svitla v roce 1931 při jednání s německými evangelíky o pronájmu jejich kostela za vlakovým nádražím. Po prohlídce chrámu došlo 21. dubna 1931 k jednání s evangelickou církví v Olomouci o pronájmu chrámu. Na rozdíl od předchozího složitého procesu, přišla již v polovině května kladná odpověď. Po jednání s evangelíky 22. května v Olomouci ohledně smlouvy, nestálo již bohoslužbám v chrámu nic v cestě. Postupně byly provedeny potřebné opravy a úpravy, aby vyhovoval základním liturgickým pravidlům. Během následujících let byl pořízen ikonostas, který vysvětil 2. dubna 1933 biskup Gorazd. „Život církevní obce se získáním kaple a nadšením členů pozvedl“, vzpomíná kronika přerovské církevní obce.
Počátek třicátých let minulého století byl pro církevní obec klíčovou dobou. Získala chrám, ale hlavně se na svém I. ustavujícím parochálním shromáždění dne 1. února 1931, ustavila jako samostatná církevní obec. Přerovská obec poté spravovala v podstatě celou východní Moravu. Měla nejprve dvě filiální obce v Tovačově a v Kroměříži. Od roku 1935 přibyla obec ve Zlíně a od roku 1938 v Uherském Hradišti. Otec Václav vyučoval od počátku náboženství na několika školách v Přerově, dále ve filiálních obcích v Tovačově a Kroměříži. Od roku 1928 jezdil vyučovat do Uherského Hradiště, od roku 1930 do Polkovic a od roku 1932 do Kojetína.
Nastává však těžká doba. Po těžké krizi církevní obce v polovině 30. let a zdravotních problémech otce Václava, přichází osudové události naší vlasti roku 1938. V předchozím roce zemřel pražský duchovní správce otec Kauer a na tak důležité místo vladyka Gorazd počítal s otcem Čiklem. Dne 27. března 1938 sloužil otec Václav poslední bohoslužbu v Přerově a za tři dny se s rodinou odstěhoval do Prahy. Tehdy jistě netušil, jak osudový krok učinil. Na jeho místo jako administrátor nastoupil otec Bohumil Švec. Na konci 30. let bylo potřeba znovu řešit problematiku chrámu. V Přerově se začalo usídlovat větší množství občanů německé národnosti a evangelická církev uvažovala o zrušení nájemní smlouvy na chrám, uzavřené do roku 1940, kvůli vlastním potřebám. Přerovští se znovu pokusili o postavení vlastního chrámu, ale opět marně. Po obsazení naší republiky Němci plynula následující léta v těžkém ovzduší perzekuce českého národa, která vyvrcholila roku 1942 po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha krutým vražděním. V pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Praze byl objeven úkryt parašutistů. Pravoslavní duchovní byli popraveni, církev byla rozpuštěna a majetek zabaven.
Válečné a poválečné události přerovskou pravoslavnou obec těžce postihly. Nejvíce utrpěl pěvecký sbor. Mnoho mladých lidí odešlo do pohraničí a 1. září 1946 odešel i dlouholetý vynikající dirigent pěveckého sboru Florian Šmíd, který se stal ředitelem hudební školy v Prostějově. Z pravoslavné církve odchází otec Švec a na jeho místo přišel mladý otec Otakar Pavel Axman. Ten však byl po dvou letech poslán do Chudobína. Duchovním správcem se stal otec Jaroslav Němeček, který však byl v prosinci 1950 přeložen do Chudobína a administrátorem se na několik měsíců stal otec Prokop Vokoun z Kroměříže. V následujícím roce administrovali obec otec Miroslav Mužík z Kroměříže a otec Ladislav Crhák z Prostějova.
Na konci roku 1950 zakoupil předseda Petr Chrastina od Židovské náboženské obce starou synagogu, kterou pak v následujícím roce převedl na pravoslavnou církevní obec. Chrám byl ve velmi špatném stavu a byly nutné nejen opravy, ale i liturgické úpravy. V červenci roku 1952 přišel nový duchovní správce otec Lev Doseděl, reemigrant z Jugoslávie. Až do listopadu roku 1953 probíhaly v nově zakoupeném chrámu zednické, betonářské a řemeslnické práce a věřící se stále scházeli na bohoslužby ve chrámu starém. Vysvěcení nového chrámu se uskutečnilo dne 20. prosince 1953.
Na počátku 50. let se osamostatnila církevní obec v Kroměříži, ale ostatní filiální obce postupně upadají. V roce 1955 začala přerovská obec znovu administrovat věřící v Kroměříži. Roku 1964 odešel po dvanácti letech z farnosti o. L. Doseděl a obec na třicet jedna let ztratila stálého pastýře. Z Olomouce do Přerova dojížděl bývalý duchovní správce otec Axman, nyní však už jen jako administrátor. Nakonec mu tato funkce zůstala celých 30 let.
Po II. světové válce procházela společnost velikou politickou a sociální proměnou. Nový režim propagoval jiné hodnoty, mladá generace se ve škole nesměla dovídat o Bohu, aktivní křesťané byli pronásledováni a církev byla zneužívána k politickým cílům nového režimu. Ubyl počet dětí na hodinách náboženství a v roce 1958 úplně skončil. Během padesátých let začala vymírat generace, která stála u počátků církevní obce. A tak stránky kroniky přerovské církevní obce jsou zaplněny řadou smutečních oznámení o zesnutí věrných a obětavých pracovníků na Boží vinici. Přerovská obec nebyla po II. světové válce posílena novými věřícími z řad reemigrovaných volyňských Čechů, a tak se členská základna povážlivě zmenšila. Roky další by se daly shrnout do několika vět, které jsou zapsány v kronice přerovské pravoslavné obce sestrou Valentovou: „Lidé velmi ve věcech víry zlhostejněli, což se všude citelně prolíná. Kéž se pochopí příslušnost církvi jako závazek.“ Situaci ve společnosti pak hodnotí takto: „V občanském životě lze říci, že se lidé mají velmi dobře, až přepychově, jinak je tomu však po mravní stránce. Opravdu dobrého křesťana bolí poznání velké lhostejnosti k duchovnímu životu a práci pro církev. Tento jev je ve všech církvích. I mnozí pravoslavní se ženou za mátohou hmoty a poživačnosti, když přijde odplata, nepřijímají ji co spravedlivou“.
V roce 1994 přišel na farnost ještě jako žalmista Libor Raclavský a o rok později se stal jejím duchovním správcem a je jím až doposud. Hlavním úkolem bylo zachránit chrám, který byl ve špatném stavu. Díky ochotě tehdejších představitelů města Přerov podílet se finančně na opravách chrámu, začala od roku 1996 jeho generální oprava. Chrám byl též zapsán jako národní kulturní památka. Po povodních následujícího roku, které zasáhly velkou část toku řek Moravy a Bečvy se podařilo získat další finance na opravu chrámu od města Přerov a Ministerstva kultury ČR. Stejně tak i v dalších letech. V roce 1999 byly ukončeny opravy interiéru a v létě téhož roku se v nově opravených prostorách konala výstava ikon. Od té doby proběhlo v chrámu množství kulturních akcí: výstavy, koncerty, zájezdy, besedy a přednášky.
V roce 2001 se uskutečnila rekonstrukce fasády chrámu, v následujícím roce byla dokončena jeho celková rekonstrukce a proběhlo svěcení, které provedl biskup Simeon. Nově opravený chrám navštívily během kulturních akcí stovky lidí. V současnosti hraje v aktivitách směrem k veřejnosti hlavní roli stálá expozice zaměřená na historické události spojené s pravoslavnou církví. Expozice je součástí každé velké akce pro veřejnost a určitou platformou pro dialog s lidmi, které zajímá náboženství nebo historie.
Pravoslavná církevní obec má své věřící i na Rožnovsku a snaží se zde provádět svou misijní činnost. Mnoho let probíhají slavnostní bohoslužby na svátek Cyrila a Metoděje ve Valašském muzeu v přírodě. Díky spolupráci s římskokatolickými duchovními je možné sloužit pravoslavné bohoslužby v krásné kapličce sv. Ducha ve Starém Zubří.
mitr. prot. Libor Raclavský