110. výročí narození duchovního otce Aloise Václava Čikla

   Před nějakým časem znovu vyšla kniha o otci Vladimírovi Petřekovi (nebo spíše o rodině Petřeků) od , naši věřící a v podstatě celá široká veřejnost se tak mohli blíže seznámit s jeho osobností. Ve stínu těchto autobiografických počinů však zůstává další významná osobnost. Je to osoba otce Václava Čikla, který byl prvním duchovním správcem Pravoslavné církevní obce v Přerově, spravoval ji dlouhých čtrnáct let a prožil zde nejdůležitější část svého života. O jeho osobě je biografických informací ještě velmi málo.
   Již po nějaké době ve funkci duchovního správce v Přerově jsem začal pociťovat vůči svému předchůdci jistý dluh. Postupně jsem sháněl dokumenty o jeho osobě, o historii přerovské obce a časem se mi podařilo postupně zmapovat obojí. S rostoucím poznáním životních osudů otce Václava rostla i má úcta k jeho osobě. Když se nám podařilo opravit chrám sv. Cyrila a Metoděje v Přerově, umístili jsme na jeho stěnu pamětní desku upomínající na otce a mátušku Čiklovy a na biskupa Gorazda. Seznámil jsem se také s dcerou otce Václava Olgou a od ní jsem získal mnoho cenných informací a dokumentů, což mi doplnilo velkou část obrazu počátků obnovení naší církve po 1. světové válce pod vedením biskupa Gorazda.
   Následující článek je pouze částí zatím největšího souboru faktů o osobnosti otce Václava, který neustále doplňuji. Doufám, že se mi podaří v budoucnu zpracovat obsáhlejší studii, a tak vzdát čest jeho památce.

Věnováno Olze Rožnovské

Cesta do Přerova

   Otec Václav pocházel z malé hanácké vesničky Slavětín na Litovelsku, kde se dne 13. 1. 1900 rolníkovi Josefovi Čiklovi a jeho ženě Aloisii narodil jako poslední třinácté dítě. Pocházel z chudých poměrů, o to více se musel v životě snažit získat tvrdou prací své postavení. Po absolvování měšťanské školy studoval na gymnáziu v Litovli a studia ukončil v roce 1921. Po studiích se stal spolupracovníkem vladyky Gorazda a v letech 1921–22 absolvoval teologický kurz v Olomouci.
   V roce 1922 byl otec Václav Diecézní radou církve československé v Olomouci dva měsíce zaměstnán jako pomocný duchovní správce v Olomouci, poté téměř dva roky jako zatímní duchovní správce v Tovačově. Zde se pravděpodobně seznámil se svou budoucí ženou Marií.
Po roztržce dvou směrů v církvi československé v roce 1924 se připojil k pravoslavně orientované skupině věřících a duchovních biskupa Gorazda.
   Od října roku 1924 byl zaměstnán jako pomocný duchovní správce v Olomouci. Biskup Gorazd s ním však počítal pro přerovskou pravoslavnou obec. Začal zde zatím jezdit vyučovat náboženství. V Přerově však vyvstávala čím dál nutnější potřeba duchovního správce. 3. února 1925 ho biskup Gorazd v Olomouci sezdal s Marií Klyšovou a od března se otec Václav stal duchovním pastýřem přerovských pravoslavných věřících.

Počátky pravoslavné obce v Přerově

  Otec Václav, tehdy jako mladý pětadvacetiletý duchovní, přišel do složité situace. Počátky přerovské pravoslavné církevní obce nebyly vůbec snadné. Nebylo bohoslužebné místnosti, ani místnosti na cvičení církevního zpěvu a pro konání shromáždění. Z místností doposud používaných byli pravoslavní církví československou vykázáni a zbaveni veškerého církevního inventáře a značné části peněz. Pravoslavní se snažili získat pro církevní účely učebnu v obchodní škole a v evangelickém sboru, ale tyto snahy se ukázaly být bezvýsledné. Díky místní školní radě jim byla propůjčena místnost ke konání bohoslužeb v měšťanské škole Havlíčkově, a to spoluužíváním s církví československou.
   Přes všechny těžkosti se život pravoslavné obce počal pomalu rozbíhat. Nedostatek hmotných prostředků vyvažovalo veliké nadšení a obětavost věřících. Ještě téhož roku bylo zakoupeno harmonium pro cvičení církevního zpěvu a nejnutnější církevní potřeby. Ustavil se pěvecký sbor, který řídil bývalý sbormistr F. Běták. V krátké době se pravoslavná obec přerovská zkonsolidovala, vnější zápasy ustaly a přebolely všechny útoky. Pozvolna se obec upevnila a péčí duchovního otce Václava pořídila všechny bohoslužebné potřeby, zřídila též vzdělávací a zábavní spolek Slovan, loutkové divadélko, založila stavební odbor a snažila se informovat veřejnost o pravoslaví veřejnými přednáškami. Roku 1929 bylo založeno Sdružení pravoslavné mládeže. V roce 1930 měla obec 443 členů.

Působení v pravoslavné obci v Přerově

   Otec Václav konal bohoslužby a vykonával svaté tajiny, vyučoval náboženství, zaopatřoval nemocné a umírající. Měl velmi širokou duchovní pastvu. Přerovská obec spravovala tehdy velkou část východní Moravy. Sloužil bohoslužby v Přerově, Tovačově, Kroměříži, a od roku 1935 i ve Zlíně. Stejně tak vyučoval náboženství ve zmíněných třech městech a od roku 1928 jezdil vyučovat i do Uherského Hradiště, později do Polkovic a Kojetína. Kvůli vykonání svatých tajin však navštěvoval i vzdálenější místa, například Moravskou Ostravu. Kdo si umí představit velikost spravovaného území a možnosti dopravního spojení dvacátých a třicátých let minulého století a k tomu přidá konání tajin třeba jen v nejmenších vesničkách rozesetých po tomto území, musí mít obdiv před takovým množstvím práce.
Stále naléhavější se pro pravoslavné věřící stávala potřeba vlastní bohoslužebné místnosti, neboť sloužení bohoslužeb ve školních učebnách působilo větší a větší technické problémy. Místnosti nebyly kvůli školním akcím vždy k dispozici a věřící se někdy museli stěhovat do náhradních prostor v jiných školách. V létě roku 1930 museli místnost ve škole J. A. Komenského opustit a přestěhovat se do prostor ve Slaměníkově měšťance. Pro nedostatek finančních prostředků nebylo možné postavit si vlastní chrám. Představitelé církevní obce se pokoušeli tedy do konce roku o koupi pravoslavného kostelíka z podkarpatské vesničky Hlyňance u Činadijeva. Žádosti o postavení kostelíka na dvou konkrétních místech v Přerově stavební úřad i městská rada odmítly. Nová naděje svitla v následujícím roce při jednání s německými evangelíky o pronájmu jejich kaple za vlakovým nádražím na silnici směrem na Bohoř. Na jaře roku 1931 se po několika jednáních podařilo získat do pronájmu tuto kapli. Bohoslužby se po šesti letech konečně přestěhovaly ze školní budovy do chrámu.

   Rok 1931 byl tedy pro přerovskou církevní obec přelomový. Bohoslužby se konečně po šesti letech přestěhovaly ze školních místností do chrámu, což bylo pro pravoslavné velkou vzpruhou a život obce nabíral na intenzitě. Přelomový byl i z hlediska organizačního. Na svém I. ustavujícím parochálním shromáždění dne 1. února se ustavila samostatnou církevní obcí. Do té doby náležela jako expozitura k České náboženské obci pravoslavné v Praze. Stalo se tak na základě schválení zemským úřadem v Brně přípisem ze dne 13. 10. 1930 a svoláním eparchiální radou. V létě téhož roku se pak v Přerově konala III. konference českého hnutí pravoslavné mládeže (29. 6. – 2. 7.) a Sjezd pravoslavných intelektuálů (3. 7.). Přelom nastal i v životě otce Václava. V červnu se mu narodila první dcera Olga. Druhá dcera Táňa se Čiklovým narodila v roce 1934. To se již schylovalo k roztržce v církevní obci, která vyvrcholila v polovině 30. let. Část vedení církevní obce nebylo schopno řešit některé problémy života církevní obce a vyvolalo spor, který se obrátil hlavně proti otci Čiklovi. Do tohoto případu musel zasáhnout biskup Gorazd a eparchiální rada odvolala dosavadní vedení církevní obce a poměry v ní se nakonec stabilizovaly. I když z tohoto sporu vyšel otec Václav jako vítěz, šrámy na duši zůstaly.

Mračna se stahují

   Spory v přerovské církevní obci nepřidaly na už tak problémovém zdraví otce Václava. V roce 1937 dostoupily jeho potíže se srdcem svého vrcholu a otec Václav si musel vzít dva měsíce zdravotní dovolenou s lázeňskou léčbou v Poděbradech.
Po smrti duchovního otce Kauera v srpnu téhož roku biskup Gorazd s otcem Václavem počítal na uvolněné místo v pražské církevní obci. I přes své zdravotní problémy otec Václav nakonec v listopadu souhlasil s konkurzem na místo duchovního správce v Praze. Netušil, jak osudový krok to byl.
   Na počátku roku 1938 se na nebi objevil zvláštní úkaz. Byla to polární záře, která byla viditelná i v našich končinách. Tentokrát jakoby byla špatným znamením, předzvěstí věcí budoucích. Události se pak hrnuly mohutným tempem: Hned na začátku roku zemřel otci Václavovi tatínek. Na konci ledna byl zvolen farním shromážděním církevní obce v Praze duchovním správcem. Připravoval stěhování celé rodiny, loučil se s přerovskými a tovačovskými farníky a 27. března sloužil v Přerově poslední svatou liturgii. Dne 30. března se celá rodina stěhovala do Prahy. Od začátku dubna pak přebíral duchovní správu, 8. dubna byl ustanoven do funkce duchovního správce a o dva dny později sloužil v Praze své první bohoslužby. Na farnosti se zajišťovaly bohoslužby s kaplanem otcem Petřkem a při potřebě nebo zvláštní události ještě sloužil i otec Kráčmar a Červín. O křest a vstup do církve žádalo hodně občanů židovské národnosti.
   Nad naší republikou se však začala stahovat temná mračna. Hitlerovské Německo vyvolávalo na území naší země provokace a snažilo se život ve státě destabilizovat. Zrůdný plán fašistů se začal naplňovat. Připojením Rakouska k říši v březnu 1938 se naše země ocitla v kleštích. Z Berlína byly v sudetských oblastech organizovány provokace, které připravovaly přepadení Československa Německem. Jako odpověď vyhlásila v květnu československá vláda částečnou mobilizaci.

   Dne 16. června svolal do Olomouce biskup Gorazd eparchiální shromáždění jako manifestaci oddanosti pravověrné církvi, vlasti a národu, odsoudil zde teorie o nadřazenosti jedné rasy nad druhou a podrobil kritice diktátorské metody. Vyslovil důvěru prezidentu E. Benešovi, vládě M. Hodži a československé armádě.
   Přišlo však září a s ním nejprve všeobecná mobilizace a nadšení bránit vlast, poté však mnichovský diktát a tvrdá rána. (z Čiklova deníku komentář). Po Mnichovu Čechy, Morava a Slezsko přišly o 28 000 km2 svého území. Tento územní zábor znamenal pro pravoslavné ztrátu 1 319 věřících (5,7%) a po nové úpravě státních hranic bylo třeba přizpůsobit též hranice pravoslavné eparchie. Tyto tragické události byly však jen prologem k ještě horším věcem budoucím. V polovině března 1939 se plány fašistů dokonaly. Německo zabralo celé území našeho státu a byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava.
   Vytvoření Protektorátu Čechy a Morava neznamenalo jen tragédii pro náš národ, ale zasáhlo do vnitřní organizace pravoslavné eparchie. Nyní se nacházela na území říše a říšské orgány se snažily mít pod kontrolou všechny oblasti života v okupovaných zemích a nutily berlínského biskupa Serafíma k vytvoření fenoménu označovaného jako středoevropský metropolitní okruh. V srpnu 1940 byl biskup Gorazd předvolán do Berlína na říšské ministerstvo církevních záležitostí, které požadovalo, aby českou pravoslavnou církev připojil k berlínské eparchii, Gorazd se však zdráhal udělat jakýkoli krok bez srbské církve. Nová situace nastala po 6. dubnu 1941, kdy byla vojensky obsazena Jugoslávie a definitivně přestalo fungovat spojení mezi českou a srbskou pravoslavnou církví. Pravoslavní se tak ocitli ve složitém postavení. K 21. listopadu 1941 se česká pravoslavná eparchie dočasně a provizorně dostala pod správu berlínského pravoslavného arcibiskupa. To vše prožíval i otec Čikl přímo v centru dění. Jako nejbližší spolupracovník biskupa Gorazda byl přítomen při různých důležitých okamžicích církve, jako např. při předávání přípisu berlínského arcibiskupa Serafíma na ministerstvu školství v Praze v říjnu 1941.

   Nová jurisdikce se v české pravoslavné církvi nestačila projevit, neboť se vystupňovalo její martýrium po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Hendricha v květnu 1942. Z iniciativy předsedy sboru starších J. Sonnevenda a otce V. Petřka byli v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Praze ukryti parašutisté několika výsadkových skupin, což bylo porušením hlavních zásad jejich utajení. Po zradě K. Čurdy nastalo 17. června rozsáhlé zatýkání, které vedlo k odhalení úkrytu. Následující den, brzy ráno, byl chrám obklíčen. Otec Václav s mátuškou, rodina kostelníka Ornesta a otec Petřek byli zatčeni. O několik dní později Gestapo zatklo J. Sonnevenda a biskupa Gorazda. Všichni byli krutě mučeni. Po vykonstruovaném procesu byli otec Václav s biskupem Gorazdem, otcem V. Petřkem a J. Sonnevendem odsouzeni stanným soudem v Praze k trestu smrti a 4. září 1942 všichni popraveni. Pravoslavná církev byla k 27. září rozpuštěna a její majetek byl zabaven.

Epilog

   Gestapo shromáždilo dalších 253 osob zatčených v souvislosti s poskytováním pomoci parašutistům atentátníkům a jejich příbuzných v terezínské Malé pevnosti. Mezi nimi byla i Marie Čiklová a další pravoslavní věřící. Ve čtvrtek 22. října byli všichni odvezeni do koncentračního tábora Mauthausen s označením „R. u.“ (návrat nežádoucí). O dva dny později byli zabiti. Dcery Čiklových, Olga a Táňa, byly v říjnu ve Slavětíně zatčeny a vězněny v Praze na zámečku Jenerálce, poté byly převezeny do lágru ve Svatobořicích u Kyjova, kde nacisté věznili příbuzné těch, kteří odešli bojovat do Anglie. V únoru 1945 byly spolu s dalšími vězni z důvodu bombardování Zlínska přemístěny do Plané nad Lužnicí, kde se nakonec v květnu téhož roku dočkaly osvobození. Sirotci po manželech Čiklových, dcery Olga a Táňa, se v červnu vrátily do Přerova, kde se jich ujala rodina Coufalových. Zde pobývaly až do své dospělosti. V současnosti žije dcera Olga v Uherském Brodě a Táňa ve Švýcarsku.

Mgr. Libor Raclavský

---

© Pravoslavná obec v Přerově