Vzpomínka na otce Axmana
Pavel Otakar Axman se narodil v dubnu roku 1920 v Řimicích. Doba, v níž otec Pavel vyrůstal, byla složitým obdobím radostných ideálů první republiky, ale i pozdějších prvorepublikových zklamání a nakonec tragických mnichovských a pomnichovských druhorepublikových a protektorátních událostí. Když skončila do té doby nejstrašnější 1. světová válka, všichni věřili, že se již nikdy podobná tragédie nebude opakovat. Na troskách rakousko-uherské monarchie vznikly nové samostatné státy s nacionálním programem. Panoval všeobecný optimismus ohledně nového sice mnohonárodnostního československého státu, ale vnímaného v jeho nacionálním čechoslovakistickém smyslu. Všechno předchozí muselo pryč, vznikaly nové spolky a organizace, které měly celou společnost držet pohromadě svým spolkovým životem a měly utvářet vlastní národní projev. Tak vznikla v radostně optimistickém chaosu doby i tzv. československá církev, která měla být národní církví a měla vyjadřovat všeobecně náboženskou podstatu českého člověka. Brzy však bylo jasné, že takovým způsobem může vzniknout nějaký spolek, ale ne církev. Vnitřní pnutí uvnitř nové církve pak vyvrcholilo odchodem těch, kteří si uvědomovali, že růst může jen to, co má kořeny.
V té době jeho otec František Axman přestoupil k pravoslavnému směru vladyky Gorazda a po roce jeho starší bratr Bohumír odešel studovat do Srbska pravoslavné bohosloví. Na víru a počáteční formování otce Pavla v době dětských let a dospívání měla největší vliv jeho maminka Anna:
„Maminka sváděla zvláště ve svém mladém věku usilovný denní zápas především s hmotným nedostatkem a dlouho také s prostředím, jemuž se musela přizpůsobit po svém příchodu na Moravu. Zatímco se svým novým bydlištěm se brzy úspěšně vypořádala, nouze ji provázela navždy. Ani ta ji však nezkrušila natolik, aby pod jejím břemenem poklesla nadobro. Posilovala ji v tomto údělu po celý život její vrozená trpělivost, poctivost v plnění všech povinností mateřských i pracovních, její víra v Boží pomoc a v Boží lásku k člověku. Svou náboženskou víru nikdy nezdůrazňovala a nestavěla na odiv, bála se farizejské přetvářky a pokrytectví, které kolem sebe často viděla a které se jí protivily. Toto kredo ji provázelo celým životem.“ Po absolvování obecné školy v Řimicích, přestoupil otec Pavel z měšťanské školy v Lošticích na reálné gymnázium v Litovli. Maturoval v roce 1940 s vyznamenáním a poté požádal biskupa Gorazda o studia teologie v Jugoslávii.
Jenže v té době již bylo vše jinak. Na začátku 30. let se demokratickou cestou dostal k moci jeden z nejhorších diktátorů 20. století a nacistickému Německu, jež začalo postupně uskutečňovat své plány tisícileté říše, stálo v cestě Československo. Proto právě léta gymnaziálních studií otce Pavla patřila k snad nejhorší době v dějinách našeho národa stiženého obrovským mnichovským traumatem. Místo československého státu přišel protektorát, a pro něj místo odjezdu na studia do Srbska zákaz cestování do ciziny vydaný německou okupační správou. Studoval tedy teologickou učební látku soukromě spolu s pozdějším knězem Ladislavem Crhákem pod vedením kněze Jiřího Nováka. V září 1941 byl zvolen ústředním tajemníkem pravoslavné mládeže. Na konci roku 1941 složil zkoušku ze dvou ročníků bohosloví před zkušební komisí v čele s vladykou Gorazdem. Ve studiu pokračoval až do osudového okamžiku zatčení a poprav představitelů pravoslavné církve v čele s vladykou Gorazdem a následného zákazu církve v září roku 1942. Byl svědkem každodenních seznamů popravených lidí z řad elity českého národa i oznámení rozsudku smrti nad milovaným vladykou a jeho spolupracovníky. Sám byl na konci téhož roku poslán na nucené práce do Německa, odkud se vrátil až v březnu roku 1945. Kolik si toho musel zažít tehdy ani ne pětadvacetiletý mladík!
Po osvobození pokračoval ve studiích při eparchiální radě. V roce 1946 se oženil s Libuší Leitgebovou, s níž postupně vychoval dvě děti, Dušana a Libuši. Téhož roku jej biskup Jelevferij vysvětil v Praze na kněze. Jako duchovní působil pak v Přerově (1947 – 49), v Chudobíně (1949 – 50) a v Olomouci (1950 – 1973). V polovině 50. let se stal představeným katedrálního chrámu v Olomouci a okružním protopresbyterem. Administroval též obec v Prostějově. V letech 1957 – 59 dálkově studoval bohosloveckou fakultu v Prešově.
A znovu se otočila „kola dějin“. Z osvoboditele se stal agresor, nastal jiný protektorát a jiný diktátor si „bratrsky“ z „osvobozených“ zemí vytvořil své satelity a místní komunistická strana prostřednictvím pseudostátní moci jen zajišťovala, aby tomu tak bylo „na věčné časy a nikdy jinak“. Z církve se stal nástroj pro různé politické zájmy a kněží měli být jen poslušní úředníčci vykazující plno nesmyslných formulářů a povinně chodící na nesmyslné schůze a organizované brigády. Přesto život církve musel jít dál. Pro člověka vychovaného v ideálech první republiky to však nebylo jednoduché, a to u otce Pavla v pozdějších letech vytvářelo spíše pesimistický pohled na budoucnost české pravoslavné církve.
V září 1972 byl jmenován ředitelem olomoucko-brněnské eparchie a od roku 1976 jejím správcem. Přesto dál administroval církevní obec v Přerově a v Kroměříži. V roce 1985 se stal důchodcem, ale na trvalý odpočinek odešel až za deset let. Poslední léta svého života strávil v Olomouci-Holicích.
I když byl v důchodu, vyučoval na detašovaném pracovišti PBF v Olomouci. Velmi dbal na to, aby každý český student ovládal svou mateřštinu a student jiné národnosti, aby zvládl český jazyk natolik, aby nebyl ostudou ani sobě, ani své církvi. Vychovával budoucí kněze k osobní důstojnosti a pečlivé přípravě k práci na farnosti. Byl velkým obdivovatelem vladyky Gorazda a jeho dílu zůstal věrný až do smrti. Proto těžce nesl nadšení některých mladých studentů liturgickými doplňky a nekompetentní výklad díla a osobnosti vladyky Gorazda. Ve svém dopise svému archijereji v polovině devadesátých let napsal:
„Vím, že vladyka Gorazd usiloval o pravoslaví, které by svým vnějším projevem odpovídalo přirozenosti a duchu českého člověka povětšině orientovaného na střízlivou niternou zbožnost bez cizích byzantinských prvků vnější formy, chtěl, aby jeho svaté dílo postupně vytvořilo u nás tradici vlastního českého pravoslaví. Tedy ani srbského, ani ruského, ani cařihradského. Proč jinak by byl ostře vystupoval proti pojetí Vaňkovu, Žídkovu i Nerudovu? Bohužel toto se dnes již nezná. Stali jsme se imitátory bohoslužebných obyčejů ruských a ukrajinských, které se dnes považují div ne za dogmata.“ Jako člověk, který toho mnoho prožil, znal otec Pavel důležitost vlastní identity v osobním životě i v projevech náboženského života. Proto bojoval proti zavádění cizích prvků do bohoslužeb a iluzorního liturgického synkretismu plynoucího z duchovní nezkušenosti. Byl člověkem pevných zásad, prvorepublikového vlastenectví a důstojného projevu. Zemřel v neděli 23. října 2011 v době bohoslužeb v našich chrámech.
Věčná paměť!
prot. Libor Raclavský
