Ukřižuj! (Velkopáteční úvaha)
I letos na Velký pátek jsem byl fascinován psychologickou hloubkou líčení (hlavně v Janově evangeliu) Kristova ukřižování. Ano, je to tak známý příběh, ale rok od roku, jak postupně poznávám různé nuance lidského jednání a různé podoby lidského života, mě začíná znepokojovat něco, co mi připomněl právě příběh Ježíšovy smrti. Co mě nejvíc fascinovalo, byla osamocenost Krista v nejtěžší chvíli a nenávist okolního světa. Jak je možné, že ten, který přišel zachránit svět, uzdravovat nemocné, vyučovat poselství lásky, končí v rukou nenávistného davu a strážců náboženského pořádku. Kde jsou ti, které uzdravoval, vyučoval a vedl. Jak to, že pod křížem se jeho věrní dali počítat na prstech jedné ruky? Kupodivu ve vyprávění evangelií nevyzní Pilát jako viník Kristova umučení, ale spíše jako člověk, který chtěl Krista zachránit. Jeho postavení mu však nedovolovalo nechat kvůli "jednomu člověkovi" přerůst nepokoje v jím spravované provincii v nebezpečné povstání, které by si vyžádalo mnoho lidských životů. Pro něj byl Kristus jen jeden člověk, zajímavý sice, ale jeden. A tak podlehne zjevnému nátlaku Ježíšových soukmenovců. Jak je možné, že se různé židovské náboženské skupiny spojily, aby žádaly na nenáviděné okupační římské moci popravení svého soukmenovce, i když to po nich Římané nežádají? Jak je možné, že tak nábožensky vyhraněné společenství ve své náboženské představě odmítlo svého Boha a svého Spasitele nechalo popravit?
Tehdejší židovský národ měl za sebou zhruba přes tisíc let staré dějiny. Na počátku to bylo jen několik hebrejských nomádských kmenů, které se postupně spojovaly a jejich pastevecké náboženské představy kultu předků se postupně transformovaly do pojetí transcendentního monoteistického Boha s konkrétním jménem, pod jehož praporem se sjednotily a začaly pro sebe dobývat svůj životní prostor. Byla to doba volnosti, kmenového rozhodování a teokracie, spoléhání se na svého Boha a podřízení se jeho vůli a potřebě celého společenství. Jenže vše se mění, vývoj jde kupředu a okolní národy se již delší dobu usazují a věnují se zemědělství. Vzniká stálé společenství, které si staví svá pevná města. Mají své bůžky zajišťující úrodu a blahobyt. Jenže s pokrokem a civilizací přichází také spousta neduhů. Z blahobytu pochází přesycení a pozvolná degenerace, z nadvýroby bohatství, které rozdělí původně homogenní společenství na třídy a kasty a dá vzniknout společenskému rozdílu mezi chudými a bohatými. Tehdy se začíná vytrácet zakořeněný pocit soudržnosti a staleté zásady kočovných národů o pomoci bližnímu v nouzi. I hebrejské kmeny se postupně usazovaly a o to víc musely vést krvavé války o životní prostor pro sebe. Jenže pevně usazené společenství vyžaduje i centrální organizaci a s ní spojenou moc. Krátká doba soudců, čili přirozených osobností schopných spojovat a vést určité společenství, je rychle pryč. Původní teokracie se bortí a mezi božstvo a lid se dostává prostředník. Je jím král. Královstvím se sice židé dostali na úroveň okolních národů, ale byl to začátek konce. Významní králové byli pouze dva. David a Šalomoun. Za jejich doby bylo nomádské vyprávění od ohňů zapsáno a vznikají první psané verze prvních knih pozdějšího Starého zákona a náboženský kult se centralizuje do nového chrámu v Jeruzalémě. Království však nemá dlouhého trvání. Rozpadá se do dvou samostatných celků, které spolu dokonce bojují. Na obou stranách povstávají postavy proroků. Jejich služba není nic záviděníhodného. Mají připomínat svému lidu vůli Hospodinovu a svým vládcům nespravedlivou povahu jejich vládnutí. Proroci většinou nedopadnou dobře a přichází nutná pohroma. Severní Izrael byl roku 721 před Kristem dobyt Asyřany. Vedoucí vrstvy obyvatelstva jsou odvlečeny a na jejich místo jsou přestěhováni příslušníci různých pohanských kmenů. Vzniká promíchané společenství Samaritánů, které bude mít svůj náboženský kult na hoře Gerizím, a i když bude židovskému náboženství nejbližší, pravověrní židé je budou odmítat a nenávidět. O více jak sto let později skončí i Judsko vpádem Babylóňanů. Potomci Judovi ztratili zemi, města a chrám. Tato katastrofa měla však obrodný účinek. Odvlečená židovská elita v Babylóně si uvědomila, že buď se vrátí ke svým kořenům, nebo zmizí z dějin. A tehdy začaly být zpracovávány všechny ty střípky náboženské identity, které se daly sehnat. Vznikají písemné památky Starého zákona. Dochází i k zásadní náboženské proměně. Končí starověké pojetí kultu, kdy se věřilo, že Hospodin je vázán k určité zemi a chrámu. Židé prošli obrovskou zkušeností, že Hospodin je s nimi i v jejich zajetí v cizí zemi. Namísto zvířecích obětin v centrálním chrámu nastupuje základ duchovního života - modlitba a studium náboženských knih. Místo jednoho chrámu vznikají synagogy. Vzniká judaismus, který se díky diaspoře rozšiřuje do okolních zemí. Na dějinném obzoru se náhle objevují Peršané. Vítězí nad Babylóňany a jako nábožensky tolerantní vládci propouštějí ty, kteří se chtějí vrátit do Palestiny. Původně radostná událost však nenaplňuje očekávání mnohých a s návratem je spojeno mnoho problémů. I když se usazení v zemi svých otců nakonec podaří, dochází k dalším dějinným změnám. Po úspěšných výbojích Alexandra Velikého se do podrobených zemí dostává nový způsob myšlení, který přinesli vítězové. Říká se mu helénismus a tento jev by se dal vzdáleně přirovnat ke globalizující amerikanizaci. Vládcové Ptolemaiovců i Selekuovců jsou většinou tolerantní, až na jednoho – Epifana. Ten se prohlásil za boha a vyžadoval božské pocty. Navíc vyloupil jeruzalémskou chrámovou pokladnu. To si samozřejmě pravověrní židé nedají líbit a povstane Juda Makabejský. Povstání má úspěch také díky novému náboženskému proudu farizejů. Židé si však nedokážou vládnout sami a na pomoci si povolávají nový dějinný fenomén-Římany, kteří jsou den ode dne mocnější. Po několika desítkách let se jejich starostlivá pomoc změní na okupaci. Protektorátní vládu v Palestině má idumejská dynastie Herodovců. A na tomto místě se ocitáme v přelomovém bodě dějin, kdy do nich přímo vstupuje Hospodin.
Tento stručný, ale přesto dlouhý exkurz do dějin židovského společenství je důležitý právě pro pochopení jejich tragédie a de facto i tragédie nás křesťanů. Židovský náboženský život se tehdy dělil do několika proudů, které bychom s přivřením obou očí mohli přirovnat k rozštěpení na proudy, které dříve či později postihuje každé velké náboženství, tedy i křesťanství.
Byli zde především saduceové, odvozující svoje pojmenování od velekněze Sádoka. Byli to lidé kolem jeruzalémského chrámu, kteří vedli vysokou politiku. Věřili pouze Tóře a nevěřili ani na vzkříšení ani na andělské bytosti, což se tehdy začalo rozmáhat. Jejich hlavním posláním bylo udržet náboženský židovský kult a spolupracovat s těmi, kteří právě vládli, politicky se dohodnout a udržovat pro panovníka (byť třeba okupanta) klid v provincii za cenu jakés takés svobody. Byli to představitelé náboženské oligarchie ovládající život ve své zemi, jejichž přístup byl čistě politicky racionální. Dnes bychom je mohli zhruba přirovnat k vysoké církevní hierarchii.
Dále zde byli farizeové, čili „oddělení“. Původně obrodné náboženské hnutí vzniklé v době Makabejských. Byli v opozici vůči vládnoucím představitelům státním i náboženským. Svým postojem k Zákonu Mojžíšovu, mravní vážností a přísností si získali sympatie širokých vrstev obyvatelstva. Využívali alegorických metod výkladu a přikládali velkou váhu ústnímu tradovanému zákonu. Snaha obsáhnout celou složitost životních vztahů ve smyslu Zákona vytvářela nové předpisy, které byly součástí mojžíšské tradice. Sami sebe pokládali za spravedlivé a za Ježíšových časů se stávali symbolem pokrytectví. V současnosti bychom je mohli přirovnat ke kněžím i laikům, kteří chtějí za každou cenu dodržovat tradiční předpisy a svoji horlivost nechají vynést na odiv ostatním.
Třetí skupinou byli esejci. Tvořili asketické bratrstvo, do kterého byli přijímáni jen ti, kdož byli ochotni zachovávat přísné předpisy řádu a podrobit se zasvěcovacím obřadům. Živili se hlavně zemědělskou prací, měli společný majetek, odmítali násilí a válku. Velmi připomínali pozdější křesťanské mnišství.
A nakonec zéloti, což byla skupina národních fanatiků, kteří se uchylovali k násilí jako k prostředku k osvobození z područí římské okupace, kteří toužili po spasiteli, který je povede do politického boje proti římské nadvládě. Dnes se jim podobají lidé, kteří jsou schopni extrémního jednání pro svůj vlastní ideál spojený s určitou politickou, náboženskou, či jinou skupinou.
Po všech těchto dějinných peripetiích mělo být židovské společenství již připraveno na kvalitativní skok ve svém náboženství a na přímé setkání s Mesiášem, kterého tak toužebně očekávali. Jenže, co se nestalo. Místo velkolepého Božího vstupu do dějin typu „Deus ex machina“ začalo pár rybářů a nějaká „lůza“ oslavovat jakéhosi neznámého muže z Galileje. Každý „spořádaný pravověrný“ Žid se tehdy musel odvrátit. Podobně to vyjadřuje Natanael v jednom biblickém příběhu: „Co dobrého může vzejít z Galileje?“ To znamená „jak by mohla v nějakém balíkově vyrůst zajímavá osobnost“. Pokud se tedy Ježíš nechtěl ihned dostat do problémů, musel navštěvovat kraje na sever od pravověrné Judeje a Jeruzalému se vyhnout obloukem. Ale i tak se setkává s dvěma druhy přijetí: s nadšením lidu, Galilejců, Samaritánů a jiných „heretiků“ a s odmítáním vzdělaných pravověrných židů. Několikrát se tak v Písmu dočteme, že Ježíš chválí víru Samaritána, Kananejky, římského setníka a dalších „heretiků“, ale nic takového neříká nábožensky vzdělaným pravověrným židům. Došlo totiž k zásadnímu paradoxu. Víra ztratila svou živost a stala se jen souborem různých tradic a ti, kteří měli svého Mesiáše poznat jako první, jej obviňují z porušování náboženského Zákona. Své náboženství postavili proti předmětu jeho uctívání. To, co mělo Boha odhalit, jej dokonale zahalilo. Proto ke konci své pouti Ježíš svým učedníkům naznačuje, že cesta do Jeruzaléma bude jeho poslední. A to ho ještě ten později třikrát zapřevší Petr ujišťuje o své věrnosti až za hrob.
Ale to jsme již před Jeruzalémem. Jako prolog k závěrečnému dějství Kristus křísí Lazara, čímž dává jasně najevo, kým je. A opravdu, mnoho židů v něj uvěří. Najednou se nehovoří o ničem jiném a strážci náboženské pravověrnosti zpozorní a vyhlásí poplach. Co však mohou dělat, když nadšený dav vítá Ježíše v Jeruzalémě palmovými ratolestmi. Jako dobří politici ví, že musí čekat na vhodný okamžik a mezitím využít osvědčených prostředků jako je nákup protestujícího davu, falešní svědkové, falešné demagogické obvinění hájící pravověrnost, rychlé potrestání apod. Nejúčinnější metodou je toho, kdo nás svou opravdovostí obviňuje z našich omylů a falešného uctívání Boha, zničit tím, že ho pošpiníme, a pak zlikvidujeme. A to není zas tak pracné. Všechny náboženské typové skupiny měly totiž své představy o Mesiáši. Pro saduceje nebyl Ježíš asi dost reprezentativním Mesiášem, pro farizeje byl někým, kdo vykládá Písmo svévolně a nedbá na tak „důležité“ zákazy. Zéloti zase očekávali politického vůdce, který je se zbraní v ruce vyvede z otroctví římské říše. A kdyby mohli esejci opustit své uzavřené společenství a setkat se s Kristem, asi by se pohoršili, že se stýká s tou lidskou lůzou. Nejstrašnějším paradoxem tedy zůstává, že všechny náboženské skupiny (až na jednotlivce) odmítly předmět svého náboženství. Jako by náboženství bylo již nějakým výhodným průmyslovým systémem, který jede i bez toho hlavního - Boha. A dav, ten se přikloní, kde je třeba. Na Květnou neděli sice hovoříme o mávajícím davu, ale za pár dní budou ti samí jásající lidé volat „Ukřižuj!“, a také snad tu nejstrašnější větu: „Krev jeho na nás a na naše děti!“
Tato úvaha měla za cíl poukázat na skutečnost, že časem se z náboženství může stát prosperující systém, který už jaksi funguje mimo hlavní ideu. Hlavními věcmi se pak stávají věci podružné a cenné pouze v rámci tohoto uzavřeného systému. Na důležitosti získají různé hodnosti, funkce a vyznamenání. Kdyby se pak do tohoto systému nedej bože nějakým omylem dostal samotný Bůh, nastala by trapná situace. Nikdo by se neodvážil mu říci, že je tu jaksi navíc. Aktivnější činovníci by pak vtěleného Boha zatkli, přesně tak, jak o tom píše Dostojevský ve své Legendě o velkém inkvizitorovi. A možná, že by to nedopadlo tak dobře, jak se praví v legendě, ale Kristus by byl podruhé ukřižován. Rád bych tedy jen bez jakéhokoli osobního spojování s kýmkoli, podal podnět k zamyšlení nad naším osobním přístupem, aby se nám nestalo, že ve své náboženské horlivosti nebo vlažnosti (v obou případech to jde) nezakřičeli v důležité chvíli svého života: „Ukřižuj!“ Pak by se mohlo stát, že jednou uslyšíme nebo pocítíme tu nejstrašnější větu, kterou Dostojevký vyjadřuje peklo – „Příliš pozdě.“
prot. Libor Raclavský